Život není takový....

13. července 2007 v 17:15 |  Moje vymyšlené příběhy
Je tak pozdě v noci a já ležím na trávě a dívám se na noční oblohu plnou zářících hvězd.Pomalu,když nad vším zarytě přemýšlím,je mi do pláče.Avšak uproštřed pláně nenajdu jedinou duši,co by mě objala.Takový je můj život.Jsem věčně sama...Teda dokud se něco nestalo...Žiju s darem naslouchat druhým a pomáhat jim.Jenže problém je v tom,že já často podám ruku,když padají,ale většina z nich by to pro mě neudělala.Ve srdíčku mám od jisté doby nedůvěru v ostatní lidi...Ani se nedokážu na povel zasmát,či plakat,nebo se s někým bavit.V tom jsem asi dost chybná...Ale abych se vrátila zpět...Tak si ležím na té tmavé pláni a dumám nad tím,co teď dělat.V tak širokém prostoru si připadám krásně volná,od trápení ,slz,prostě ode všeho a ode všech,a přitom napevno svázaná.Vstanu a udělám pár kroků na kopeček nad městem.Tam vidím,jak se lidé hádají,tam zase jak se objímají...Ale nikde nevidím ani jednoho člověka,kterému by chyběla láska.Ale o jednom takovém vím.Neznám se sice dokonale,avšak tímhle jsem si uplně jistá.Úsměv mi rázem povadne.Oči čím dál víc.Byl jsi jediným člověkem,který se dokázal smířit s tím,jaká jsem.A taky díky tobě znám pocit lásky.Lásky milující,horoucí,věrné...Vzpomínka na naše věčně spojené ruce,zamilované slova a věčné polibky,mi dodávají ještě větší chtíč zakřičet PROČ?! Proč zrovna člověk jako ty?! Ne to vážně nedává smysl.Tak sakra proč já byla tenkrát tak pitomá a zavolala na tebe,když jsem tě zahlédla na silnici.Ty jses otočil a v tu chvíli tě srazilo rychle jedoucí auto.Rychle jsem k tobě běžela,obejmula tě a udržovala kousek naděje,že ještě žiješ.Mezitím lidé okolo panicky pobíhaly a mluvili jedno přes druhé,jen já tenkrát slyšela tvá slova."Lásko neplakej,nemůžeš za to...Ty máš ještě život před sebou,tak si ho užij i za mě.Slib mi jedno!Že si to nebudeš vyčítat.MILUJI TĚ!" řekl jsi z posledního dechu.Tvé oči přestaly mrkat,jen jakoby stihli jednu slzičku.Křičela jsem,křila i má duše."Taky TĚ MILUJI!" ,jenže to už si mě nemohl slyšet.Bylo pozdě..Pozdě na všechno..Nechtěla jsem tě pustit,když tě museli ti lidé odvézt někam pryč...Klečela jsem tam tak bezmocně se spousty vyčítkami..Do těla se mi vtíral pocit zlomených křídel...Po minulosti přišel navrát do reality a já se nějak octla na pokraji skály,kde vlny o ni tříštila,se smyslem zdůraznit svou mohutnou sílu.....naše nejoblíbenější místo...Dodávalo nam pocit sebejistoty..Krok vpřed změní můj život..Omlouvám se ti miláčku,že jsem dodneška nesplnila ten slib,jsem už holt taková,ale já vím..ty to určitě chápeš...Rozhodla jsem se ten krok udělat...Při tom letu dolů tě vidím vedle sebe a držíme se za ruce...křídla se scelují...poslední pohled do očí...a tentokrát jsme navždy spolu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pajjulinka pajjulinka | Web | 13. července 2007 v 18:52 | Reagovat

Hojas Bary,tak sem se dívala na blogy který jsou se mnou v soutěži o nej colorku a narazila na ten tvůj:)!máš fakt moc hezkej blog.Pokud by ti to nevadilo mohli bysme si blogy spřátelit ne?Napiš mi do komentářů na mým blogu dík pajja B. :)

2 puncc puncc | 9. dubna 2008 v 14:29 | Reagovat

jjeeeee

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama